AC Sparta Praha

Ve skleníku vrcholového sportovce nevychováte

Úvod - Novinky - Zpravodajství - Mládež

29. 6. 2017 | 14:42zpět na seznam novinek

Nejstarší sparťanský dorost dokázal obhájit mistrovský titul, v náročné sezoně ale čelil řadě překážek a výzev. Do sezony vstupoval celek pod vedením Davida Holoubka, toho po jeho přesunu k A-týmu nahradil dosavadní asistent Pavel Čunát a od zimy se vedení týmu chopil Miroslav Krieg. V závěru ročníku se projevila únava z náročného programu a situaci komplikovala nebývale rozsáhlá marodka, ziskem titulu se ale všem aktérům ulevilo. Jaké kroky musela devatenáctka učinit, jak se s mládeží na Strahově pracuje po psychické stránce, proč A-dorost neuspěl v Turecku a proč Miroslav Krieg na své svěřence často zvyšuje hlas?

 

K nejstaršímu dorostu jste se přesunul na pozici hlavního kouče v zimě. Jak jste sezonu s devatenáctkou prožíval po letech u mladšího dorostu?

Já profesionálně trénuji 25 let, 5 let jsem trénoval v první a druhé lize dospělých a rovněž to není můj první rok u staršího dorostu. Jako trenér jsem prošel všemi kategoriemi, začínal jsem u přípravek a šel přes žáky, mladší a starší dorost až po profesionální soutěže dospělých. Z tohoto pohledu to pro mě nebyla neznámá věc. Byla to ale náročná, hodně divoká sezona. Každý ročník je specifický a tady těch specifik bylo skutečně hodně. Měnili se nejen trenéři, ale i hráči a v kádru mistrovské devatenáctky se jich jen od ledna vystřídalo 38, i kvůli rozsáhlému zimnímu přechodu řady členů kádru do dospělého fotbalu.

 

„V kádru se jen za jaro objevilo třicet osm hráčů.“

 

To je nesmírně vysoký počet. Je možné říct, že se jedná o bezprecedentní záležitost?

Vyšší počet hráčů do sezony většinou zasáhne v okamžiku, kdy se nedaří a je třeba přeskupit složení týmu. To ale nebyl náš případ, kdy jsme se do čela soutěže dostali v závěru podzimu a od té doby si neustále udržovali náskok, byť někdy jen těsný. To bylo z pohledu psychiky náročné pro všechnykluky, ale také pro nás jako pro trenéry. Měli jsme stejný cíl, ale také řadu handicapů, které jsme museli překonat. V souběhu zdravotních problémů, reprezentačních akcí, dávání příležitosti hráčům, kteří byli ne o jeden, ale o dva roky mladší, to nebylo jednoduché. Všichni si tak zaslouží velkou pochvalu a poděkování za to, že to zvládli.

V zápasech jste často inkasovali gól jako první a museli otáčet, avšak většinou úspěšně. Jak taková utkání prožívá trenér a o čem to svědčí?

Trenér samozřejmě nemůže být spokojený, když prohráváte a pak namáhavě otáčíte zápas. Na straně druhé to svědčí o charakteru, morálce a vnitřní síle mužstva. Že se tým nevzdá, protože to dokáží jen vítězné typy hráčů. Pokud je v týmu máte, můžete hrát s těžkými soupeři a vyhrávat, nebo když se vám nedaří, tak zvrátit nepříznivý vývoj a nevzdat se. To je přesně to, co mužstvo letos dokázalo.

Co pomohlo hráčům nejstaršího dorostu snadněji trenérské změny zvládat?

Rozhodně to usnadnila koncepce práce s mládeží, která je na Strahově jednotná pro všechny týmy. Pak se dá i snadněji zvládnout situace, kdy se za sezonu u celku vystřídá více trenérů. Přesto je samozřejmě každý trenér jiný, má své metody, jiný přístup, volí třeba jinou formu přípravy. Stále je to ale v rámci jedné koncepce, kterou zde máme. Přesto ale pro hráče není zcela snadné zvykat si na stále nové trenéry.

Co vše jste musel řešit ve chvíli, kdy jste stanul na lavičce A-dorostu? Jaké situace to s sebou přinášelo po pracovní stránce?

Pro mě osobně to bylo náročné i z toho pohledu, že na Strahově figuruji v pozici vedoucího sportovního centra mládeže a musel jsem jednat s ohledem na všechny týmy, aby se žádný z nich neocitl v pozici, kdy nebude mít hráče na úkor jiného. To mě tížilo ze všeho nejvíc, abychom nemysleli jen na jednu kategorii, ale dokázali do cíle dovést všechny tři lodě – dorostenecké týmy. Mojí výhodou naopak bylo, že z pozice vedoucího SCM musím dobře znát všechny hráče, což se mi letos hodilo. Celkově jsme změn řešili vícero, jelikož do dospělého fotbalu neodcházeli jen hráči, ale také řada členů mládežnických realizačních týmů.

 

„Nejvíc mě tížilo, abychom nemysleli jen na jednu kategorii.“

 

Fotbal je týmová hra nejen co se hráčů týče, ale i pokud jde o realizační týmy. Kdo všechno se podílel na letošním úspěchu?

Předně letošní úspěšná sezóna není pouze obrazem mistrovského titulu nejstaršího dorostu, ale rovněž i stejného úspěchu kategorií U16 a U17. Co se týká týmu U19, je mou povinností zdůraznit, že velká část úspěchu však patří předchozím trenérům Petru Havlíčkovi, Davidu Holoubkovi, Pavlu Čunátovi a mému asistentovi Tomáši Hašlerovi. Většina hráčů pak prošla přípravou již od žákovských a přípravkových kategorií, kterým dali základy další trenéři pod vedením Jana Kopáňka a Jaroslava Vavříčka. Mládežnický fotbal ve Spartě je právě především o týmové práci a bez návaznosti jednotlivých kategorií by se úspěch nikdy nedostavil. Není to tedy zásluha jednotlivce ale celého týmu lidí zajišťující chod mládežnického úseku od ředitele mládežnického úseku pana Hřebíka přes technickou správu, fyzioterapeuty, lékaře, maséry či administrativní personál. Ti všichni si zaslouží velké poděkování a je to zcela jistě i jejich úspěch.

Jaké změny mohou očekávat fanoušci od nové sezony v oblasti mládežnického fotbalu?

Vše se bude odvíjet od změn v organizaci soutěží a opětovného vzniku kategorie U18, což vlastně bude starší dorost B. Vracíme se po letech k modelu, kdy budou opět čtyři dorostenecké celky, z nichž U19 a U17 budou hrát celostátní ligu dorostu, tedy společně dvojutkání. Totéž platí pro kategorie U18 a U16, které budou spolu hrát českou ligu dorostu. V souvislosti s tím jsme museli vytvořit realizační týmy tak, abychom naplnili sportovní přípravu mládeže dle nově nastavených podmínek a pravidel. Starší dorost B bude hlavně vytěžovacím mužstvem, ve kterém dostanou prostor hráči, kteří se kvůli silné konkurenci nemohli zapojit do zápasů tak často, jak by potřebovali k růstu.

Co s sebou nové rozvržení dorosteneckých soutěží asi přinese?

Hlavně zvýšenou časovou náročnost jak pro hráče, kteří budou muset být někdy k dispozici týmům oba dva dny, tak i pro realizační týmy.To však vyplývá ze změn organizace soutěží. Vytvořili jsme širší kádr U19 spolu s U18, tedy asi třicet hráčů, kteří budou trénovat společně a rozdělí se akorát pro samotná utkání. Touto cestou jde většina klubů. Slibujeme si od toho především zvýšení úrovně přirozeného konkurenční prostředí a motivace hráčů včetně ještě vyšší náročnosti a intenzity sportovní přípravy. Širší bude i složení realizačních týmů, kde budou dva hlavní trenéři, dva asistenti plus realizační tým, kde bude samozřejmě vedoucí týmu, masér, fyzioterapeut, kondiční trenér…

Letos se hodně mluvilo o rozsáhlé marodce, která tým decimovala a obzvlášť se projevila v závěru soutěže. Čím si vysvětlujete, že věci letos nabraly tak extrémní spád?

Jsou zranění, kterým se nevyhnete, a plynou z toho, že je fotbal kontaktní sport. Mezi našimi marody bychom našli velkou řadu hráčů, kteří doplatili na agresivní způsob hry a jejich zranění plynula z kontaktu na hřišti. Druhá věc je únava. Čím větší má hráč zatížení – což je v pořádku, jelikož vrcholový sport směřuje k vyšší intenzitě zatížení – tím spíš může nastat situace, kdy je zatížení až nadstandardní, k čemuž docházelo i u nás. K 34 ligovým kolům je totiž třeba připočíst UEFA Youth League, Future League, Premier International League, několik mezinárodních turnajů a zejména reprezentační povinnosti, které si v rámci devatenáctky plnilo hned 14 hráčů.

 

„V závěru sezony jsme dali dohromady z U19 a U17 jen 17 zdravých hráčů.“

 

Proč je situace reprezentantů v rámci dorostu jiná, co se vytížení týče, než tomu je v případě jejich dospělých kolegů?

V okamžiku, kdy nám chybí třeba šest reprezentantů, musíme ligové utkání přeložit, protože bychom jej nemohli adekvátně sehrát. Ambice Sparty jsou jen ty nejvyšší a pokud chybí třetina týmu, již se jedná o výrazný zásah do složení mužstva. Tyto zápasy se pak přesouvají na všední dny, což v krátkodobém horizontu lze, ale když se to opakuje často, projevuje se to nepoměrem mezi zápasovou činností, tréninkovým procesem a dobou, která je nutná k regeneraci a doléčení zranění. Ti hráči ještě nejsou profesionálové, musejí si plnit své školní povinnosti, a ještě k tomu absolvují tréninky a utkání. Projevil se navíc dominový efekt, kdy bylo zapotřebí část hráčů přesunout na pomoc do áčka dospělých, oni pak chyběli v nižších kategoriích, kde jsme si vypomáhali z ještě mladších týmů. Kumulace zátěže byla v letošní sezoně značná. O tom svědčí i závěrečné utkání se slovenským mistrem, kdy jsme dali z U19 a U17 do zápasu dohromady 17 hráčů, což byli jediní, kteří byli schopni nastoupit.

Jak probíhaly přesuny hráčů do dospělého fotbalu, mohli fanoušci sledovat na Letné nebo v televizi. Jak ale probíhaly transfery opačným směrem, kdy hráči jako Filip Havelka, Václav Dudl, Christian Frýdek nebo Daniel Köstl, kteří se zapojili do áčka, dostali pokyn k návratu do dorosteneckých kategorií?

Vzhledem ke svým zkušenostem jsem se s takovou situací nesetkal poprvé. Je to individuální záležitost. Někdo to vnímá jako trest a může to být na výkonnosti vidět, jindy se vše rychle vrátí do původních kolejí. Z pohledu kluků, které jste jmenovala, byl přístup takový, že když přišli, patřili mezi nejlepší hráče. Filip Havelka a Christian Frýdek pomohli jak nám, tak juniorce a vedli si skvěle, Vašek Dudl měl velké herní manko a byl rád, když se mohl opět zapojit do zápasů a nejen trénovat. Postupně si na tempo opět zvykl a po 14 dnech zas patřil mezi opory týmu. V závěru si netradičně musel poradit vzhledem k našim absencím i s rolí stopera a vedl si skvěle. Dan Köstl řešil na jaře zdravotní komplikace, ale když nastoupil i jen na chvilku, bylo znát, jak moc je pro tým důležitý.

 

„Zpětný transfer do dorostu nemusí fungovat, naši hráči si ale vedli skvěle.“

 

V posledních době se hodně hovoří o psychice sportovců. Jakou úlohu má pro vás, trenéra mládeže?

O úspěchu či neúspěchu ve sportu často rozhoduje právě psychika. Mezi těmi nejlepšími často ani tak nebývají velké rozdíly po technické nebo kondiční stránce ale především v hlavě. Ve schopnosti vyrovnat se se stresem, zatížením, s atmosférou zápasu, což vidíte dnes a denně, když proti sobě nastoupí kvalitní vyrovnaná mužstva, a přesto jsou úseky hry, kdy je výrazně lepší jeden tým a pak si role prohodí.

Je taková schopnost přirozená nebo se na ni lze zaměřit v tréninku?

Sportovci, pokud chtějí být úspěšní, tak se musejí umět se stresovými situacemi vyrovnat a především k tomu musejí být vedení. Není to něco, s čím se narodíte, co má hráč v genech. Je to právě záležitost tréninku, sebeovládání, situací, kdy hráč cítí křivdu, ať už co se týče hodnocení nebo třeba ze strany rozhodčího.

Mohla být právě psychologická stránka faktorem, který rozhodl o prohře devatenáctky v Izmiru? Hráči večer před utkáním mluvili o tom, že mají strach, necítí se v neznámém prostředí dobře, na každém kroku je doprovázela policie, nemohli opustit hotel…

Prostředí má samozřejmě vliv a je pak ukázkou vyrovnanosti hráče, jak se s ním dokáže popasovat. Pokud jsme hráli v prostředí, jako byl turecký Izmir, měl výhodu ten, kdo se uměl adaptoval, plně se soustředit a koncentrovat, kdo uměl zapojit v hlavě obranné mechanismy proti vnějším vlivům tak, aby některé věci dovedl vypustit, aby to neovlivňovalo jeho výkon a nenechal se unášet emocemi. Kdo se plně koncentruje na činnosti, které jsou podstatné pro jeho herní výkon, má výhodu oproti tomu, kdo to nedokáže. Ale tak je tomu ve všech sportech. Nelze však vše svádět pouze na psychiku. My jsme udělali především hrubé chyby, ale pořád to nebyl důvod, aby mužstvo prožilo z nevydařeného vstupu do obou poločasů herní kolaps. Nejlépe o tom svědčí odveta, kdy jsme byli v mnohem těžší pozici, dokonce jsme hráli v oslabení, ale psychická síla týmu byla v tu chvíli taková, že mnoho nechybělo a Turkům jsme zkomplikovali postup, který se před utkáním jevil být jednoznačný. Nakonec jsme dokázali vyhrát, což je v oslabení velice těžké.

Zažil jste takovou situaci někdy i vy sám, na vlastní kůži?

Když trochu odbočím, napadá mě jeden příklad. Jednou jsme proti sobě hráli tenis s bývalým kapitánem reprezentace Miroslavem Kadlecem na soustředění v Nymburku, v době kdy jsem trénoval prvoligové Drnovice. Výkonnostně jsme na tom oba byli přibližně stejně, ale jen v tréninku! Když jsme si ale řekli, že sehrajeme zápas, tak mě porazil dvakrát 6:0. Ten rozdíl byl hlavně v tom, že on byl vrcholový sportovec, jeden z našich nejlepších hráčů v 90. letech a uměl se psychicky dokonale vyrovnat se zápasovými situacemi. Já ne, a proto byl rozdíl tak velký. Pořád jsem se vztekal a neuměl se soustředit na hru.

Často se říká, že je to právě vítězství, které žene sportovce dál a výš. Proč jsou ale z trenérského pohledu tak důležité i prohry?

V každém utkání uděláte nějakou chybu, když ale pořád vítězíte, hrozí, že si je přestanete uvědomovat. To prohry ty chyby odhalí v plném jejich rozsahu. Když ale zase budete prohrávat moc často, přestanete si pamatovat, jaký je to pocit, radovat se z úspěchu, a přijdete o motivaci. To vám potvrdí i ti největší sportovci, že to dotáhli tak daleko mimo jiné hlavně proto, že se dokázali vyrovnat s psychikou.

Jak lze tedy pracovat se sportovcem po psychické stránce, aby se stal odolným vůči okolnímu prostředí a nesložil se v případě nezdaru?

Obtížné situace někdy z pohledu trenéra musíte i nastolovat. Záměrně tak třeba rozhodnete o něčem na tréninku, kde jste v roli rozhodčího, byť víte, že to bylo jinak. Vytvoříte tlak a sledujete, jak hráči reagují. Oni vědí, že to asi bylo chybné rozhodnutí, ale přesto se s tím musejí vyrovnat. Učí se tak, aby se nezachovali způsobem, který by jim v zápase vynesl červenou kartu. U kategorie dorostenců bývá pocit křivdy daleko silnější než u dospělých hráčů, právě proto, že se to kluci teprve učí. Vzpomínám si ale i v 1. lize dospělých v Českých Budějovicích na jednoho klíčového hráče, který se urazil a týden pak se mnou nemluvil. Dlouho mi pak trvalo, než celý princip pochopil.

 

„Jako trenér někdy musíte tlak uměle nastolit.“

 

Jak si stojí současná generace v porovnání s těmi minulými?

Dříve si mladí muži včetně fotbalistů prošli obdobím vojny, a to se dodnes nepodařilo ničím nahradit. Kluci, kterým bylo devatenáct let a šli na vojnu, ji rozhodně nemilovali; byla spojená se spoustou nepříjemných věcí, které nikdo nechtěl dělat, ale musel. Bylo jim to tam ale nařízeno a oni museli rozhodnutí respektovat, v opačném případě byli potrestaní. Příkazy mnohdy postrádaly jakoukoliv logiku, ale museli je splnit, čímž se pěstovala pokora, sebeovládání, kázeň a disciplína, smíření se skutečností, že něco musejí vykonat, byť by s tím vnitřně nesouhlasili. Třeba ustlat postel takovým způsobem, aby to bylo jak na výstavě. Rozhodně nejsem zastáncem obnovy režimu bývalého prostředí, ale na druhou stranu z vlastní zkušenosti coby asistenta trenéra druholigového VTJ Tábor dobře vím, že kromě profesionální sportovní přípravy i charakterové vlastnosti a zejména psychická odolnost této tvrdé výchovy vedly téměř u všech hráčů k tomu, že se prosadili ve vrcholovém sportu dospělých. To v dnešní době mnoha mladým, talentovaným hráčům chybí…

Je o vás známé, že jste impulzivním typem trenéra, který emoce na hřišti rozhodně neskrývá a neváhá zvýšit na své svěřence hlas. V Černé Hoře jsem ale viděla Miroslava Kriega, který odnesl svou peřinu hráčům, když jich byl na hotelu nedostatek, aby hlavně oni měli v čem spát. Jaký typ trenéra tedy vlastně jste?

Vždy budete mít různé kategorie trenérů, jiný je pan Rada, jiný bude pan Lavička. Někdo je emotivnější, jiný klidnější. V čem je první velký rozdíl, je kategorie, kterou trénujete. Určitě si emoční vypětí nemůžete dovolit u přípravek nebo žáků, kde musíte mít mnohdy až bezbřehou trpělivost. U starších žáků a mladšího dorostu už musí více fungovat emoční rovina a to pozitivní, někdy však i negativní, protože hráči procházejí pubertou. Pokud je chcete připravovat na život, musíte je připravovat na reálný život, byť je to třeba někdy nepříjemné nebo to bolí.

Není to ale někdy obtížné? Napadá mě, že je to někdy nejspíš dost o balancování na určité hranici.

Říká se, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Dost dobře nejde někde zvadle postávat a chtít od ostatních, aby se emočně nadchli. Z mé strany jsou slova někdy tvrdá, ale ohradil bych se ohledně používání vulgarit na hráče, to ne. Když ale někdo řekne, že jsou má slova občas tvrdá, souhlasím. Jenže na druhé straně máme jasně daná pravidla v rámci naší koncepce. Ti hráči jsou ve Spartě, jsou v kategorii U19, jako Sparta nejsme zájmový kroužek rekreačního charakteru, ale snažíme se vychovávat hráče pro vrcholový sport dospělých. To je hlavní smysl této práce. Ne každý na to dosáhne, ale ti, kteří ano, musejí být odolní a schopní se pohybovat ve specifickém konkurenčně náročném prostředí, jakým profesionální fotbal je. Když je k tomu nepovedete, někdy třeba i tou tvrdostí, tak jim snížíte šanci obstát v nejvyšší úrovni konkurenčního prostředí dospělého fotbalu. Bernard Hinault, slavný cyklista a mnohonásobný vítěz nejtěžšího cyklistického závodu Tour de France, kdysi řekl: „Dělat vrcholový sport a nebýt pod tlakem, to je stejné jako jezdit na dámském kole okolo přehrady a chtít vyhrát Tour de France…“

Nemohl jste si ale nejspíš nevšimnout, že se z tábora fanoušků někdy ozývají kritické hlasy. Jak to vnímáte?

Chápu, že fanouškům mnohdy tyto věci vadí, připadají jim přehnané. Možná to tak občas i je, uznávám. Vždy je to na zvážení a musíte mít sebereflexi. Někdy se také zamyslím, zda jsem to třeba nepřehnal. Ale na druhé straně dovedu hráče pochválit, povzbudit, jen to většinou nedělám na hřišti, na očích, ale spíš když jsme s týmem spolu, třeba v kabině, a bavíme se, co se povedlo a co ne. Mnohdy to, co vyznívá tvrdě na hřišti, zdaleka nevyznívá tak tvrdě v kabině. Tam to často bývá i obráceně, že se snažím hráče pochválit i za věci, o kterých na hřišti nemluvím.

 

„Chyba trenéra? Když hráč neví, co má na hřišti dělat.“

 

Jak je to s rozložením zodpovědnosti a chybami? Za co může hráč, kdy chybuje trenér?

Moje chyba jako trenéra je v tom, když hráč neví, co má na hřišti dělat nebo tomu nerozumí a pokud nedokáži stmelit tým,aby byl dobrou partou. Teoreticky musíme hráče připravit, aby věděli, co se po nich chce a v tréninku i zápasu teorii převést do praxe. V rámci naší koncepce jde především o herní principy a požadavky hráčských rolí. Ty se mohou třeba týkat situace po ztrátě míče, celkem je takových základních principů ve hře asi 15-20. Když hráč neví, co po něm chci, co má dělat, je to moje chyba, protože to já jsem mu to měl vysvětlit a ukázat. Chybou hráče pak je, když to neudělá. Pokud to nedělá opakovaně, vzniká problém. Kdyby šlo o rekreačního fotbalistu, nebude nutné na něj vyvíjet tlak. Na úrovni fotbalu, o které se bavíme my, je ovšem takový tlak nutný.

Proč tomu tak je? Kam svými metodami míříte a jaké cíle sledujete?

Nechci, aby naši kluci rostli jako takové skleníkové květiny, které jednoho dne zjistí, že život mimo skleník je úplně jiný. Na jedné straně mě to tak třeba i mrzí a často si říkám, že jsem možná až moc přísný, na té druhé si myslím, že pokud se ti hráči s tímto prostředím dovedou vyrovnat, bude to právě i síla psychiky a odolnosti, která je jednou dostane na vrchol. Jsou dvě cesty. Buď jste tvrdý, náročný, přísný, nebo ne. Obě cesty jsou možné. Já tedy rozhodně víc vzpomínám na ty tvrdé a přísné učitele, kteří mi dali do života víc než ti méně nároční, i když tehdy jsem to chápal přesně obráceně. Fotbal není salónní sport, který se dělá v bílých rukavičkách. Každý ale děláme chyby, a tak i já se zamýšlím, zda jsem to nepřehnal. Pokud zní odpověď ano, tak to je ta situace, kdy přijdu do kabiny a musím to změkčit, jednat opačně, vykompenzovat to. To už pak ale fanoušek třeba nevidí, neví, jaká komunikace tam pak zpětně proběhne.

Máte za sebou dlouhou praxi. Jakou máte zpětnou vazbu od hráčů, kteří prošli vaším vedením?

Za dobu, co dělám mládež, tak asi 45-50 hráčů, které jsem vedl, se dostalo do vrcholového sportu dospělých, do první ligy. Tedy spolupodílel jsem se s ostatními trenéry na jejich sportovní přípravě a výchově. S většinou z nich, když se setkám, tak si vzpomenou a mnozí upřímně řeknou, že to bylo nepříjemné, že to bylo tvrdé, ale že to mělo smysl. Málokdo řekne, že to bylo špatně, naopak většinou slyším: ‚Až teď mi dochází, že přesně to jsme tehdy potřebovali.‘ Jednou se u mě v kanceláři otevřely dveře a na návštěvu přišel Jiří Němec, dlouholetý a úspěšný hráč Sparty a reprezentace. Shodou okolností jsme rozebírali podobné téma. On chvíli poslouchal a pak řekl: ‚Hráč musí být stále pod tlakem, jinak z něho nikdy výborný fotbalista nevyroste.‘

 

„Většinou slýchám: To jsme tehdy přesně potřebovali.“

 

A jak to tedy je s těmi ostrými reakcemi na hřišti?

Jednou z prvních myšlenek některých hráčů, ale rozhodně netvrdím že většiny, bývá, jak si to usnadnit, jak to udělat, aby to tolik nebolelo. Já si pak při zápase nemůžu kleknout za lajnou na kolena a říct: ‚Prosím tě, když ztratíme míč, byl bys tak hodný, běžel co nejrychleji nazpátek a pomohl těm obráncům?‘ Neudělá to v zápase jednou, dvakrát a už to poznáte. Pak může zaznít ostřejší slovo. Určitě ne v kategoriích dětí, ale u devatenáctky, která je krok od vstupu do dospělého fotbalu, je to namístě. A funguje to. Když vytvoříte tlak, tak to hráč většinou udělá.

Devatenáctka tradičně těží i z fyzické připravenosti. Je to tedy spolu s psychikou recept na úspěch? Nebo jaký tedy vlastně je?

Když přijdete na náš zápas, je tam možná hodně chyb. Ale myslím si, že nikdo z těch, co se dorazí podívat, nemůže říct, že by kluci nemakali naplno. Má to tempo, nasazení, ale je to vykoupené nějakou cenou. Pokud si hráč neplní své povinnosti v rozporu s pokyny a požadavky trenéra, musí přijít něco dál, nelze to tak nechat. Neuděláš to jednou, dvakrát, třikrát jdeš ze hřiště, končíš. Že se to hráči nebude líbit, to chápu. Nespokojeni asi budou i rodiče, příbuzní, to chápu taky. Ale to je úděl trenéra, není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Nelze neřešit situaci, kdy si někdo neplní povinnosti.

Jak kromě tlaku a konkurenčního prostředí podněcujete v hráčích staršího dorostu tu chuť se posouvat, jít stále dál, i za cenu, že to právě bude třeba i bolet?

Snažíme se jít mimo jiné i cestou pozitivních příkladů. V kabině máme jako motivaci i výroky úspěšných sportovců. Je to třeba Iker Casillas: ‚Na tlak jsem byl v Realu zvyklý od 11 let, takže mi to teď ani nepřijde. V Realu musíte prostě jen vyhrávat. To, že se v kategoriích mládeže na výsledek nehraje, je jeden z největších nesmyslů poslední éry.‘ Vjačeslav Fetisov: ‚Nikdy bych se na vrcholu neudržel tak dlouho, kdybych v mládí nemusel překonat tolik překážek.‘ Roger Federer: ‚Ani se nepamatuji, kdy jsem nebyl pod tlakem, ale musel jsem se s tím naučit žít.‘ Dettmar Cramer, trenér Bayeru v letech 1975-1977: „Každý hráč když chce, může být lepší než je. Dokud je nějaká možnost zlepšení, musí vždy toužit a chtít.“ Jsou tam další, Jaromír Jágr, Björn Borg, Rod Laver, nebo třeba Miroslav Klose, kteří v podstatě tvrdí totéž.

 

„Špičkového hráče nevychováte ve skleníku, musí cítit tlak.“

 

Nejde tedy jen o fotbalisty, ale úspěšné sportovce celkem. Co je navzdory různým oblastem spojuje, čím mohou být i zástupci individuálních sportů inspirací pro hráče kopané?

Když je slyšíte, žádný z nich nemluví o ničem jiném než o tlaku. Že se museli naučit s ním žít, naučit se ho brát, obrátit ve svůj prospěch. Strach je totiž přítel vítězů, musíte se s ním ovšem naučit pracovat; to tvrdí alespoň jeden z našich předních sportovních psychologů Marian Jelínek. Nevychováte špičkového hráče ve skleníku, tím, že na něj budete „hodní.“ Můžete tak asi vychovat rekreačního fotbalistu, protože charakter práce v rekreačním či výkonnostním pojetí je přece jen jiný. Ale ve vrcholovém sportu to nelze. To je tvrdá dřina, tvrdá řehole, nejen po fyzické, ale i psychické stránce. Když některý z těchto dvou aspektů netrénujete, tak se to nenaučíte a dříve nebo později neobstojíte. Vrcholový sport je mnohdy krutý, ale i spravedlivý. Na vrchol se dostanou jen ti nejlepší, což je vykoupeno obrovskou dřinou a obětováním. Ve fotbale nemusíte vždy vyhrát, ale chcete hrát dobře. Jenomže málokdy ten, kdo hraje dobře, prohraje…

 Koho z kluků byste v tomto směru dal za příklad?

Vezměte si třeba takového Čolka (pozn. Ondřej Novotný). Sportovně třeba některé věci může provést líp, třeba se zrovna nezadaří a nepromění šanci nebo šance, což může ovlivnit úspěch týmu v konkrétním utkání. Už to je stresová situace, a pokud chce být na špici, musí se stále zlepšovat a být výkonnější. Ale on pracuje, až se z něj kouří a pak vám na tom hřišti padne a deset minut před koncem si řekne o střídání, a vy ho prakticky musíte odtáhnout, protože se vydal ze všech sil. Ale je takového přístupu schopen každý hráč? Ve Spartě by měl, ale je toho schopen doopravdy?

Co tedy musí umět do svého výkonu vložit hráč, který chce nosit rudý dres Sparty?

Musí hrát až do úplného vyčerpání. Na zápas přijít s tím, že sebe vydají vše, co v nich je. Jsou hráči, co to dovedou, a pak ti, co nikoliv. Ti, kteří to nedokáží, pak jsou pod daleko větším tlakem, protože oni ve Spartě nejsou proto, aby si přišli užít hezkou sobotu, ale pracovat, bojovat za klub. Všichni musejí pracovat jako Čolek. Každý má nějaký nedostatek. Že jednoho nebaví bránit, to chápu. Někdo se zas nežene do útoku. Ale musí to udělat navzdory tomu, že ho to nebaví. Že tam poběží zbytečně padesátimetrový sprint a pak nedostane míč? Stane se. A pak se musí vrátit, to patří k fotbalu a není tam prostor pro to, aby byl uražený. On to nedělá pro sebe, on to dělá proto, aby byl úspěšný tým! A zase jsme u tlaku, který tam musí být, aby to vykonal. Když si toho nebudete všímat, tak to také nejspíš nějak přežijete. Ale toho hráče neposunete. Místo toho, aby šel nahoru, bude stagnovat. Tomu se říká náročnost požadavků.

Jaké jsou v tom směru role ostatních členů realizačního týmu?

Když jsme dělal s Erichem Brabcem nebo Tomášem Hašlerem, tak každý z nás měl vždycky svou roli. Já byl spíš ten přísný a asistent zase ten, který to více vyvažuje. Poznal jsem totiž, že to tak často funguje i v dospělém fotbalu. Je důležité, aby měli hráči v týmu kompenzaci. Nevěřte tomu, že když jsou hráči pod napětím, tak jsou natolik frustrovaní, že by nebyli schopní hrát. To je naopak. I Federer a Nadal mají strach, jsou pod velkým psychickým tlakem, kdy jediná chyba znamená porážku. Přesto v takových chvílích ze sebe vydají to nejlepší, co v nich je. Jsou ve stavu, kterému se odborně říká „flow,“ rozpuštěni a pohlceni hrou. Ti nejlepší hráči podávají své top výkony právě když je v sázce nejvíc. Proto třeba někdy prohrají v kvalifikaci, ale když o něco jde, jsou bezchybní. V rámci realizačního týmu je pak lepší, aby jeden trenér nemusel pořád přecházet z jednoho extrému do druhého, tak si role rozdělit. Sám jsem to takhle zažil i ve vrcholovém fotbale dospělých, akorát tehdy jsem byl já asistent a ti hráči chodili brečet za mnou, já byl ten hodný, po mně vzkazovali něco k hlavnímu trenérovi. A on mi říkal: ‚To je dobře, že to víme. Ty jim to pofoukej a já jim pak naložím.‘ Je to obrazně řečeno, ale něco na tom možná bude.

 

  • Miroslav Krieg
  • Miroslav Krieg
  • Miroslav Krieg
  • Miroslav Krieg
  • Miroslav Krieg

Fan Shop

  • Model stadionu 100LETná

    4990 Kč

    Kup

  • Šála ACS Hradčany

    350 Kč

    Kup

  • Bekovka Sparta

    450 Kč

    Kup

  • Povlečení kostka pro dospělé

    1150 Kč

    Kup

Pošli odkaz | Nahoru
Generální partner
Platinum partneři